„Kristin!“ vyjekla jsem hystericky, když jsem za okny vlaku uviděla malou, obrýlenou dívku s širokým úsměvem. Automaticky jsem se zvedla a běžela. Zatímco vlak dobržďoval, já se prodírala davem lidí připravených k výstupu. Dveře vlaku se otevřely a já se slzami štěstí v očích radostně naklusala do otevřené, vřelé náruče nejen své hostitelky, ale i celého Německa. Zatímco se všichni radostně vítali a angličtinou, která byla zabarvena emocemi, si špitali, jak moc se jim stýskalo, jsem si pomyslela: „Právě začíná nejlepší týden našich dosavadních životů.“

Inu, takhle to nebylo. Každý fakt v předešlém odstavci tak můžete vzít, otrhat z něj kusy, požvýkat v ústech a „kouknout“ se na něj v šedém světle reality. Vítání v budově školy, která se podle mě, navzdory skeptickým názorům ostatních, zdála být monumentální, proběhlo stejně uboze jako před několika měsíci na nádraží v Kolíně. Rozpačitě. I když jsme s Němci zažili hezké chvíle, byla to už pěkná řádka měsíců a mnoho událostí již bylo zapomenuto. Jejich odér se vytratil v momentě, kdy jsme překročili hranice, a vstoupili na půdu země, kde se neudály.   

A ne, nepřijeli jsme vlakem, nýbrž autobusem s panem řidičem, který byl později všemi zúčastněnými bezmezně milován pro svůj knír, milou povahu a umění bezpečné, rychlé jízdy.

 

Všímaví určitě zaregistrovali tři věci už tehdy, když si nás němečtí přátelé (?) rozváželi domů: smysl pro ekologii, když jsme míjeli stovky solárních panelů a větrných elektráren, prazvláštní, avšak logicky zdůvodnitelné vášně pro autobusy, když jsme se trmáceli mnoho desítek minut hromadnou dopravou daleko od Hoyerswerdy, kde stála škola, a s tím spojené skutečnosti, že drtivá (opravdu drtivá, vezmete-li v potaz, že výjimkou byl snad jen jeden člověk) většina žáků bydlí v úplně jiné „zemi“, než studují. Zvláštní, pomysleli jsme si asi my – maloměšťáčtí Češi. Toho dne, pondělí 28. března 2011 jsme následně ve volném programu jedli kebab, posedávali u ohně na zahradě jednoho z Němců a seznamovali se s povahou a charakteristickými vlastnostmi našich nových hostitelských rodin.

Šokováni časem, v němž jsme byli probuzeni, jsme devětadvacátého března ráno (souhlasím, přátelé z obcí nejzazších, spíš v noci) objevovali tajemství německých snídaní a většina z nás pak otupěle kráčela na autobus, abychom mohli nespokojeně dřímat za cesty, která se táhla odevšad do Hoyerswerdy. Šťastné tváře, napjaté výrazy i obličeje bez zájmu jsme po zdárném příjezdu do školy povětšinou ignorovali a zamířili ke zcela jinému typu hlav – těm s grimasami mučedníků, víčky propadnutými až kamsi na horní ret a prosebně sepjatými dlaněmi v zoufalé touze po alespoň malé trošce odpočinku, kofeinu, pochopení, čokolády, odlakovače, něčeho českého, něčeho BEZ bublin, olova (proč olova??) – ano, Češi se houfovali.

„Pojďte dovnitř! Ne, ještě ne. No šup, běžte dovnitř! Posaďte se. No tak, rychle, posaďte se. Kam si to sedáte? Támhle si sedněte! No co na mě tak koukáte? Vy jste to nepochopili? No samozřejmě že vy! Kdo jiný? Ne tam, říkám támhle!!“

A tak jsme všichni seděli v menší prosklené místnosti, jejíž využití bylo asi takové jako u naší auly, a nabývali respektu z německých profesorů. Po dalších organizačních problémech, zejména s technikou, se kterými bychom si my, se svými dovednostmi, poradili během šestnácti vteřin, přišly prezentace.

Skupinky německých vrstevníků předváděly cosi. Mám dojem, že to souviselo s Německem, ale židli bych na to nevsadila. Když skončili, vydali jsme se prozkoumat zcela neznámou, velkou a nebezpečnou německou školu. Nebylo to sice tak dobrodružné/nebezpečné/ohromující, jak to zní, ale pod dohledem a s výkladem místních studentů to bylo přinejmenším zajímavé. V okamžiku, kdy jsme byli se školou seznámeni natolik, abychom se dokázali přemístit z nesložitého bodu A do stejně tak ubohoučkého bodu B, jsme vykročili zpátky do jejich malé auly, kde taky byly bicí. (Někde mezi přemisťováním proběhla sportovní akce. Naše tělocvična by se před tou jejich mohla jít zahrabat, to za prvé. Za druhé, a to je také důvod, proč nepovažuji za důležité sportovní vyžití dále rozvádět, Němci jsou ve fotbale lepší než Češi. Kdybychom si ale bývali vzali do rukou hokejky...) Zde začalo probíhat něco, co bylo v našem tištěném programu, myslím, označeno jako „hodina němčiny“. O té vám nemůžu říci víc než to, že my jsme si společně s nimi po skupinách nacvičili situace s problémem, k jehož řešení byla potřeba němčina. A zatímco aktivní němčináři předváděli svůj um před zbytkem našeho „super kolektivu“, my (francouzštinářky) se smály. Hodina němčiny nebyla ovšem ani zdaleka posledním bodem v našem úterním programu.

Víte, co znamená, když vám v Hoyerswerdě řeknou, že jdete na městskou rallye? Troufnu si tvrdit, že to, co jste si teď představili, můžete polít benzinem a zapálit, vaše domněnka je totiž s velkou pravděpodobností mylná. A jestli ne, tak ta naše alespoň byla. Spočívá to totiž v rozdělení do skupin, obdržení papíru s otázkami a bloudění po městě ve snaze najít na ně odpovědi. V tomhle jsme byli hodně dobří!

Přestože po této rallye dostali naši Němci volnou ruku, a mohli si s námi dělat několik hodin, co se jim zlíbí, večer se stejně většina z nás dostavila do kostela (?), aby zhlédla německý film s anglickými titulky. Táži se, byl to opravdu kostel? Skutečně? Zhlédli jsme zde totiž snímek s množstvím násilí, sexu a urážek. Ale nestěžujeme si. Plusové body tedy za pohoštění, film i dobrý pocit z toho, jak hezky jsme angličtině rozuměli.

 

Zajímavý fakt zjištěn ve středu třicátého března v Německu: na světě je vážně hodně lidí. (Proč to říkám, nebudu prozrazovat, tajemné vsuvky určitě obšťastní chudáky, co se dočetli až ke třetímu dni.)

Dokážete si představit tepelnou elektrárnu? S komíny jako ve Springfieldu? Věřím, že ano. A dokážete si ji představit i zevnitř? Jen zavřete oči a pokuste se. Vím, že je to těžké. No tak, zkuste to, domyslete nejmenší detaily.

Vidíte ji před očima? Už máte pocit, že se můžete dotknout všeho, co se vám vylouplo v hlavě?

Špatně! Proberte se, nemůžete. My mohli. Proč? Skutečně se ptáte?

No ano, třetí den jsme navštívili tepelnou elektrárnu, jejíž personál nás následně pohostil řízkem/těstovinami/kompotem. Nebo, ojediněle, krupicovou kaší. Zajímavý fakt číslo dva – opravdu vám v tepelné elektrárně v jídelně pro personál nabídnou krupicovou kaši. A když si ji dáte, přijde jim to bůhvíproč velmi legrační. 

Ohromeni výkladem pána s vášní pro elektrickou energii jsme se tedy „po O“ vrhali vstříc panu řidiči, ten, jak se stalo jeho zvykem, nastartoval a někam nás odvezl. Byl to vážně hodně zvláštní pan řidič. Po několika málo okamžicích jsme dojeli na další z dvoumístného seznamu zastávek pro tento den. Přes hory přes doly mé zlaté parohy.

Nebyly to ale zcela obyčejné doly, byly to bývalé doly. A nebyly to ani zcela obyčejné bývalé doly. Tipujete správně – byl to park s kameny. Nastala prohlídka dolů/bývalých dolů/parku s kameny.

Konec školního středečního programu, večer s opovržením přecházím a tiše dodávám, že Němci mají skutečně, nepopiratelně, ohromně rádi ping-pong.

 

Oči byly přivyklé příšeří, do kterého jsme vstávali, žaludek pokrmům, které jsme dostávali, a mozek nesmyslům, jež nám byly vtloukány do hlavy. Jednoduše řečeno – ve čtvrtek ráno byla většina z nás v jednom ze dvou stavů – buď ve vzduchu cítila zatuchlou, ale příjemně známou vůni návratu, nebo smrad linoucí se z obrovské černé kaňky na konci dne – rozlučkové párty. Začali jsme si zvykat v momentě, kdy jsme si mohli odvyknout. Autobusy, auta a BMX kola poháněná vodíkem (uboze vtipkuji, tak napřed zase Němci nebyli) nás svezli ke škole. Naši hostitelé otráveně pokračovali dovnitř, protože pro ně zábava končila – dnes se šli učit. Zatímco my jsme se uvelebovali v autobuse a vyráželi do nedalekého centra Lužických Srbů v Německu – Budyšína. (Zmiňovala jsem se o tom, že velké množství nápisů nejen v Hoyerswerdě bylo tištěno i „polsky“? Ne? No, tak teď se zmiňuji: a) ano, byla to srbština; b) ne, nebyla to polština.)

„Páni, vidíš toho tygra?“ zeptal se mě rozjančeně kdosi.

„Páááni, vidím! A támhle je další!“

Opravdu, cestou do Budyšína jsme projížděli jednou z mála německých rezervací, kde ještě žijí tygři ve volné přírodě. V osmnáctém století byli téměř vyhubeni, Ludvík VIIIIIIII. ale naštěstí zřídil tuto rezervaci s tříproudou silnicí skrz pro vzdělávání dalších generací.

Jsou to lži, zkouším vaši pozornost. A římská číslice „VIIIIIIII“ neexistuje (myslím). Bez dalšího přikrášlování celkem nezáživné cesty jsme se dostali do Budyšína, navštívili muzeum Srbů, vyslechli chválu na náš národ a při rozchodu vyzkoušeli náš orientační smysl. A nikdo si nekoupil sluchátka od Koss porty pro … (můžu sem takové věci vůbec psát?).

Vynechávám historky o tygrech a neexistujících německých panovnících a dostávám se zpátky k věci. Vlastně zpátky do Hoyerswerdy. Zde jsme navštívili bowling, rozčílili se nad cenami nápojů, dostali tužku s logem našeho spřáteleného gymnázia a jeli na rozlučkové posezení. To se v onom gymnáziu pořádalo. (A nám bylo hned jasnější, co je skutečný cour de recréation). Opakuji se – Němci jsou dobří hostitelé a mají rádi ping-pong. To je, myslím, pro onen večer dostačující.

 

A přišel pátek, a protože pátek je svátek, jeli jsme i s našimi Němci do Drážďan. (No, ve skutečnosti to asi nemá vůbec co dělat s tím, že pátek je svátek.) Bylo větrno a byl apríl. Nebezpečí číhalo za každým rohem, osmimetroví sumci padali z nebe, a slavní němečtí vůdci nás pozorovali očima svých monumentálních podobizen na zdech čehosi.

Po prohlídce kostela, jehož sklepení bylo přinejmenším dost podezřelé, jsme dostali rozchod u komplexu obchodních center. Řeknu vám to takhle – jak najde myška kousek sýra v základně NASA?

Sice to přirovnání není ani z poloviny tak dobré, jako není vtipné, ale snad víte, že to prostě nešlo. A my nehledali sýr. Když poslední zrnko písku bylo přesypáno a náš rozchod končil, s duchem v Čechách, tělem v Drážďanech a dechem v koncích jsme šli doprovodit Němce na vlak do Hoyerswerdy.

„Všichni jen tak postávali před školou, loučili se, objímali, smáli se,“ cituji sama sebe, z článku, který jsem psala pár dní potom, co oni opustili naši vlast. Tentokrát to bylo trochu jinak. Sice opět zdánlivě opouštěli oni nás, ale atmosféra byla odlišná. Snad proto, že přestože jsme si uvědomovali fakt, že toto je naše poslední setkání, nebyli jsme nijak zdrceni, zachmuřeni. Podávali jsme si ruce.

 

Někteří završili tento pobyt úplně jinak, než doufali, někteří lépe, než si dokázali představit. Ale jakmile jejich vlak odjel a pro nás přijel autobus se známou tváří, bylo to jedno. Zanedlouho jsme přejeli hranice, s láskou četli sms od našich operátorů a byli jsme doma. Německá zkušenost skončila a my si přivezli přinejmenším slušnou německou slovní zásobičku, rozhozený biorytmus, zažívací potíže, sluchátka, venkovský odér, vylepšený pingpongový úder, twister z KFC, množství voňavek, spousty nutelly, vzpomínku.

 

Adieu!

 

Šárka Hučíková, V4A

 

 

 

 

 

 

 

0 Počet komentářů ...

Login to Add Your Comment