Domů - Monotematický den v kvartě

Náš pondělní „monotemaťák“ začal tříhodinovkou chemie. Přestože předem oznámené pomůcky zněly poněkud zvláštně (dvě injekční stříkačky, zavírací špendlíky, kancelářské sponky a natáčky) o rychlokurz zdravotních pracovníků převlečených za švadleny mající možnost najít budoucí uplatnění v kancelářských potřebách či kadeřnictví se (naštěstí) nejednalo.

První hodinu jsme za pomoci prezentace a výkladu pana profesora Šmahaje vyplňovali listy s informacemi, které jsme pak ještě ten den zužitkovali i v jiných předmětech. Šlo především o různé formy energie, ať už té z jídla, nebo z vodíku. U vodíku jsme zůstali i další hodinu. Čekalo nás totiž zužitkování našich pomůcek, a to vedle, v chemické laboratoři. Našim úkolem bylo vytvořit krok po kroku napodobeninu palivového článku a přesvědčit se tak, že se pohon, kupříkladu pro auta, nemusí vytvářet jen z ropy nebo zemního plynu. A tak jsme od pana profesora dostali roztok vody a uhličitanu sodného (o kterém nám bylo řečeno, že „krásně leptá pokožku“) a ze stříkaček a špendlíků vyrobili funkční napodobeninu palivového článku (o které nám nebylo řečeno nic, že píchá jsme dříve či později zjistili sami). Pak už to stačilo jen poskládat, zapojit do elektriky a…!

Bublinky! Ano, většina z nás čekala ránu nebo alespoň ohňostroj, místo toho se však kolem špendlíku začaly dělat malé bublinky. Když jsme zjistili, že v jedné stříkačce je ono záhadného plynu víc než ve druhé a málem se jali celou aparaturu vyhodit a překopat od základů, zavelel pan profesor a my jsme vyměnili směr proudu a počkali, než se množství plynů vyrovná.

Pak jsme zařízení vypojili a nadešla konečná fáze odtajňující celý smysl tohoto pokusu. Zapálit kahan, rychle vyndat jednu ze stříkaček, dát nad kahan a ŘACH! Oproti očekávání, že plamen zhasne, (jak tomu bylo v předchozích cirka třech pokusech, co jsme kdy dělali), se ten malý plamínek vyšlehl do všech koutů stříkačky za charakteristického zvuku výbuchu.

(No dobře, zas tak velký výbuch to nebyl, ruce máme prý všichni, ale nadcházející pětiminutová pauza na záchod byla nutností). Jak jsme se pak dozvěděli, byl to důkaz, že se v naší, napřed mírně pofiderní, aparatuře uvolnila energie. O další hodině jsme se vrátili na „místo činu“ a dvě skupiny odvážlivců dostaly bojový úkol, a to přesněji míchat směs, do které jsme my ostatní přihazovali dané látky. Pak přišlo ubednění místnosti (původní poplach, že se nás tu pan profesor snaží udusit či co byl vyhlášen za planý) a další výběrové řízení na dobrovolníky. Dvojce „dobrovolníků“ byla následně proti své vůli dokopána třídním kolektivem před tabuli, kde jeden dostal kádinku s čímsi, co bylo vcelku trefně pojmenováno Ondřejem „modrá voda“ a druhý roztok peroxidu vodíku a vody.

Zhasnuto? Zhasnuto. Asistenti na svých stanovištích asi půl metru nad zemí na vratkých židlích a s kádinkou v ruce? Nejspíš, my fakt nic neviděli. Můžeme? Můžeme! Kluci začali lít opatrně směsi do spirálovitého chladiče jako by to byly jedy (no možná proto, že alespoň jeden byl) a nám se naskytl úžasný pohled na tekutinu protékající chladičem, která navzdory absolutní tmě svítila.

Pak přišlo ještě několik obměn tohoto pokusu, tako přerušované lití anebo směs na zemi (kterou jsme si následně všichni našlapali na boty) a přesunuli jsme se do třídy, kde nám bylo vysvětleno, že se jedná o tzv. luminiscenční záření. Přísahám, že to vypadalo líp, než znělo.

Kateřina Piskačová, V4A