Vložil(a)
18.5.2012 20:12 

Pozd­ní ve­čer 16. máj
Ga­le­rie Gym­ná­zia Ji­ří­ho Or­te­na za svi­tu sví­cí
Text ro­má­nu Roye Ja­cob­so­na Zá­zrač­né dí­tě oží­vá v in­ter­pre­ta­cích těch, kdo na­slou­cha­jí.

Čte­me, vstu­pu­je­me do di­a­lo­gu s pří­bě­hem a pro­bou­zí­me svá oče­ká­vá­ní, jak jen to mů­že po­kra­čo­vat. Jsme roz­hod­nu­ti, po­tře­bu­je­me vě­dět, jak to bu­de dál. Noc li­te­ra­tu­ry je na­pl­ně­na smys­lem. 

A pak se dá­vá­me do psa­ní, za­čí­ná li­te­rár­ní díl­na. Ze slov se sklá­da­jí úva­hy, za­myš­le­ní, bás­ně, čtou se vlast­ní tex­ty z dří­věj­ší do­by a uka­zu­je se, že na zdej­ším gym­ná­ziu mů­že­me po­tká­vat bu­dou­cí bás­ní­ky a spi­so­va­te­le. Jak ji­nak na Gym­ná­ziu Ji­ří­ho Or­te­na.

                                                                čte­ná­ři No­ci li­te­ra­tu­ry

Rozhlasová reportáž

JSEM VZDUCH. Mr­zí mě, že mě ni­kdo ne­vi­dí. Jsem po­třeb­ný, a přes­to mnou pro­chá­zíš bez po­všim­nu­tí. Jsem všu­de, všech­ny ob­jí­mám, ale ni­kdo ne­o­be­jme mne. Cí­tím se tak sám. Pře­ci tu mám jed­no­ho ka­ma­rá­da. Je di­vo­ký, ně­kdy až moc. Je to můj nej­lep­ší pří­tel. Hra­je si se mnou, když po­tře­bu­ji a hou­pe mne. S vě­trem si má­me co říct. Mé no­hy těžk­nou, po­tá­pí se v ba­ži­nách smo­gu. Plí­seň ji­mi pro­růs­tá. Proč?
Kap, kap, kap … Prá­vě mě če­ká spr­cha. Pak bu­du za­se voňavý a mož­ná si uvě­do­míš mou pří­tom­nost.
Adéla Vr­záč­ko­vá, C1B

JSEM KÁ­MEN V PO­LI. Jen le­žím na ze­mi a pro­ni­ká mnou tep­lo slun­ce. Z dál­ky sly­ším ti­ché hvízdá­ní. Po­ma­lu se při­bli­žu­je. Au! Ně­kdo do mě ko­pl. Ne­ko­pej do mě! Přes­taň! Po­kaž­dé když mě kop­ne, vy­lét­nu do vzdu­chu, ale hned za­se spad­nu. Chví­li se ku­tá­lím. Jakmi­le se za­sta­vím, kop­ne do mě zno­vu. Ko­neč­ně ho to pře­sta­lo ba­vit. Pro­chá­zí ko­lem mě. Hvízdá­ní je čím dál tiš­ší.
Jsem ká­men. Le­žím na po­li a pro­ni­ká mnou tep­lo slun­ce.       
Mi­cha­e­la Hlouš­ko­vá, C1B

Václav Ko­tr­ba, C1A

Ti­cho:

Co je ve sku­teč­nos­ti ti­cho? Ab­sen­ce hlu­ku? Po­tom, co je to hluk?
Ti­cho je vlast­ně pa­pír. Prázd­ný pa­pír, če­ka­jí­cí na po­psá­ní. Če­ka­jí­cí na hluk.
Je to pro­stor, ži­vot­ní mís­to pro na­še myš­len­ky.
Pro­to přes­taňme čmá­rat a za­čně­me psát!

Ety­mo­lo­gie jmé­na:

V ma­lé vís­ce ve Švéd­sku byl ži­vot jed­no­du­chý. Ale to jen do té do­by, než ze­mi ob­sa­di­li Dá­no­vé.
Kaž­dý den dán­ský zboj­ník pro­jíž­děl vsí a dě­lal ná­le­ži­tý vi­r­vál.
Za pár týd­nů už si li­dé zvyk­li, a když se jich ci­zin­ci pta­li, co je to za rá­mus, od­po­vě­dě­li jen: „ Ále, Dán jel.“
Takhle to po­kra­čo­va­lo dal­ších pár mě­sí­ců, až se zboj­ní­ko­vi za­ča­lo ří­kat Da­niel.

Jsem ká­men v po­li:

Jsem ká­men v po­li. Jsem znuděn. Lí­ně le­žím me­zi řád­ky bram­bor ve stí­nu je­jich lis­to­ví. Nuda.
Kdy­by aspoň ně­kdo při­šel a všim­nul si mě. Ně­co se mnou udě­lal. Co­ko­liv.

Za­hléd­nu ká­men, le­ží­cí kou­sek ode mne. Vy­pa­dá jak je­den z těch hip­pie­sác­kých kře­me­nů.
„Hej šu­tre, co dě­láš?“ „Le­žim,“ od­sek­ne. „Hm, to je te­da nuda!“

Ná­h­le ucí­tím do­tek lid­ských ru­kou. Ně­ja­ký kluk mě be­re a z ne­na­dá­ní vy­ha­zu­je do vzdu­chu.
Pa­rá­da! Adre­na­lin! Zá­ba­va!

Pak tvr­dě do­pa­dám na cih­lo­vou zeď a tí­ži­vě se blí­žím ke dnu škar­py. A za­se je nuda!

Da­niel Kar­koš, C1B

My­sl

Kaž­dý člo­věk my­sl má,
myš­len­ky si pře­bí­rá.
Když pře­be­re, ne­má nic.
Hle­dá prá­ci, in­spi­ra­ci.
Na­jde-li ji v po­ci­tech
ba­ví­me se o ci­tech,
kte­ré hý­bou svě­tem.
A po­má­ha­jí dě­tem,
při je­jich dět­ských hrách
k svě­tu zá­ři­věj­ší­mu.

Rů­že na hro­bě

Vy­rost­la jsem pro krá­su. Abych při­ná­še­la ra­dost a roz­dá­va­la úsměvy. V tom mě na­jed­nou kdo­si utr­hl a oz­do­bil stu­hou čer­né bar­vy. Ztrá­cím své nad­še­ní, když při vzly­ko­tu ulé­hám na chlad­ný ká­men. Vy­ha­sí­ná mo­je ra­dost a pro­ni­ká do mě chlad. Tak ja­ko ně­kdo opus­til ten­to svět, opus­tím ho ta­ké a zvad­nu.

Svatava Krejčová, C1A

Trackback Tisk

Tags:

Kategorie: Český jazyk

Umístění: Blogs Olivová