Vložil(a)
4.10.2012 18:21 

Lukáš Provaz

Sv. Vác­lav byl čes­ký kní­že a svě­tec, kte­rý je po­va­žo­ván za hlav­ní­ho pa­t­ro­na čes­ké ze­mě a sym­bol čes­ké stát­nos­ti. Po své smr­ti za­čal být uctí­ván ja­ko sva­tý pro svou zbož­nost (vlast­no­ruč­ní pěs­to­vá­ní ví­na a obi­lí pro sva­té při­jí­má­ní, pé­či o chudé, ot­ro­ky a věz­ně, sta­vě­ní kos­te­lů, ká­ce­ní ši­be­nic) a po­smrt­né zá­zra­ky. Poz­dě­ji se stal sym­bo­lem čes­ké­ho stá­tu, např. v Ko­de­xu vy­še­hrad­ském, na min­cích ne­bo na Mysl­be­ko­vě po­mní­ku. Již v ra­ném stře­do­vě­ku se stal sym­bo­lem pa­nov­nic­ké­ho ro­du Pře­mys­lov­ců a čes­ké­ho stá­tu. Prá­vě na den je­ho umu­če­ní osla­vu­je­me Den čes­ké stát­nos­ti 28. zá­ří. V ro­ce 1994 Čes­kou re­pub­li­kou pu­to­val osta­tek sv. Vác­la­va a slav­nost­ní do­pro­vod v mno­ha ka­to­lic­kých far­nos­tech za­jiš­ťo­va­ly křes­ťan­ské ne­bo ka­to­lic­ké od­dí­ly skau­tů. Vět­ši­na z nich se při­hlá­si­la k od­ka­zu sv. Vác­la­va a od to­ho roku byl při­jat za ochrán­ce (pa­t­ro­na) čes­kých ju­ná­ků. Hlav­ním od­ka­zem pro čes­ké ju­ná­ky je Vác­la­vo­vo od­puš­tě­ní brat­ru Bo­lesla­vo­vi, kte­rým byl za­vraž­děn ve Sta­ré Bo­lesla­vi. (…) V kap­li ka­tedrá­ly sv. Ví­ta na Praž­ském hra­dě se na­chá­zí je­ho nej­zná­měj­ší so­cha od so­cha­ře Pet­ra Par­lé­ře. Sva­té­mu Vác­la­vo­vi je v ce­lé Čes­ké re­pub­li­ce za­svě­ce­no na 332 kos­te­lů. (…)

Mi­cha­e­la Duš­ko­vá

(…) To, že si ná­rod sv. Vác­la­va vá­ží, mů­že­me po­zo­ro­vat i v růz­ných měs­tech stá­tu, kde jsou po něm po­jme­no­vá­ny uli­ce a ná­měs­tí, ob­zvláš­tě nej­vět­ší praž­ské ná­měs­tí, kte­ré na­víc za­hr­nu­je je­ho so­chu, uni­kát­ní po­sto­jem ko­ně na dvou no­hách, na kte­rém Vác­lav se­dí. Ta­ké Sva­to­vác­lav­ské slav­nos­ti jsou po­řá­dá­ny kaž­do­roč­ně a ta­to tra­di­ce se roz­hod­ně za­cho­vá i na­dá­le. A cho­rál Sva­tý Vác­la­ve si­ce ne­ní zrov­na na před­ních příč­kách hit­pa­rá­dy, ale i tak ne­u­pa­dl v za­po­mně­ní a je vy­tiš­těn v ne­jed­nom zpěv­ní­ku.

Ja­kub Ker­sch

Dnes, pár sto­le­tí po smr­ti, má sva­tý Vác­lav vý­znam spí­še his­to­ric­ký ne­bo sym­bo­lic­ký. Když se li­dí ze­ptá­te, ja­ký je pod­le nich Vác­la­vův vý­znam pro dneš­ní stát, řek­nou: „Ne­mu­sím dí­ky ně­mu do prá­ce!“ Ale zkus­te se jich ze­ptat „Proč?“ Vět­ši­na z nich ne­bu­de vě­dět. Ostat­ně ne­řek­nou vám ani žád­ný dal­ší vý­znam, pro­to­že přes­to­že je­ho jmé­no zná kaž­dý, o je­ho skut­ky se už ni­kdo moc ne­za­jí­má. Dnes se s ním mů­že­me se­tkat na­pří­klad na min­cích – je tam uvá­děn ja­ko věč­ný pa­nov­ník. Na­jde­me ho ta­ké na ob­ra­zech z 11. sto­le­tí až po sou­čas­né. Na Vác­lav­ském ná­měs­tí v Pra­ze mů­že­me vi­dět je­ho so­chu, sym­bo­lic­ký střed a též mís­to ná­rod­ních de­mon­stra­cí. Je ta­ké sym­bo­lem čes­ké­ho stá­tu. (…) Zmiňoval ho i T. G. Ma­sa­ryk: „Hu­ma­ni­ta, toť náš ná­rod­ní pro­gram. Pro­gram Dob­rov­ské­ho, Kollá­ra, Pa­lac­ké­ho, Havlíč­ka a už i Ko­men­ské­ho, krá­lů Ji­ří­ka i Kar­la a sva­té­ho Vác­la­va.“ V na­ší, řek­ně­me, no­vo­do­bé his­to­rii byl sv. Vác­lav zne­u­žit v do­bě Pro­tek­to­rá­tu. Byl zob­ra­zen na pě­ti­ti­sí­co­vé ban­kov­ce a sva­to­vác­lav­ská or­li­ce by­la teh­dy nej­vět­ším vy­zna­me­ná­ním pro Če­chy.

De­ni­sa Von­dráč­ko­vá

Nejsem si úpl­ně jis­tý, zda se chy­tím uva­žo­vá­ní nad tím „pra­vým“ vý­zna­mem sv. Vác­la­va. Dle mé­ho po­zo­ro­vá­ní a do­mně­nek je jich totiž hned ně­ko­lik. Pod­le mě by je­ho vý­znam pro čes­ký ná­rod měl být prá­vě v tom, jak ho čes­ký ná­rod po­jme­nu­je, jak ten vý­znam po­jme­nu­jí pro­da­va­či v Kau­flan­du, zed­ní­ci či účet­ní, ne­bo tře­ba já, tzn. li­dé, kte­ré ne­mů­že­me za­řa­dit do od­bor­né ve­řej­nos­ti a kte­ří v ji­ném než nej­nut­něj­ším pří­pa­dě pří­liš ne­pře­mýš­lí o dě­ní oko­lo se­be. A prá­vě poz­děj­ší dě­ní oko­lo sv. Vác­la­va mi z úva­hy vy­chá­zí ja­ko nej­dů­le­ži­těj­ší moc­ni­tel je­ho vý­zna­mu. Já jsem se vlast­ně ni­kdy ne­o­hlí­žel za tím, co pro Če­chy sv. Vác­lav udě­lal, pros­tě jsem se na­ro­dil a od té do­by mi by­la ja­ká­ko­li ne­spo­ko­je­nost či ide­o­lo­gie (ba i ne­vý­razná) ser­ví­ro­vá­na od no­hou to­ho „vzne­še­né­ho ry­tí­ře, kte­rý mu­čed­nic­ky ze­mřel pro ná­rod“. Snad si i mys­lím, že je­ho smrt, s tro­chou skep­se, by­la čes­ké­mu ná­ro­du k pro­spě­chu. (…) Do­ve­du si před­sta­vit, že by­lo nut­né teh­dy vzni­ka­jí­cí­mu stá­tu mož­ná „před­ho­dit“ nej­vhod­něj­ší­ho a až „nej­ro­man­tič­těj­ší­ho“ pa­t­ro­na a sv. Vác­lav se k to­mu ho­dí per­fekt­ně. Když po­mi­nu ja­ké­ko­li lo­gic­ké sou­vis­los­ti, tak tu má­me vy­ob­ra­ze­ní je­ho mu­čed­nic­ké smr­ti a ve­d­le to­ho je­ho po­vzne­še­nou jez­dec­kou so­chu, kte­rá tu sto­jí s ná­mi. (…) V dneš­ní do­bě a v dneš­ní čes­ké spo­leč­nos­ti, kte­rá je neja­te­is­tič­těj­ší v Ev­ro­pě, to­hle řek­ne jen má­lo. A je­ho uzna­né zá­zra­ky dnes má­lo­ko­mu sto­jí za ví­ce než lehce iro­nic­ké po­kýv­nu­tí. Dnes už si mys­lím, že je sv. Vác­lav pros­tě sym­bol. Sym­bol, kte­rý lze ucho­pit a po­u­žít. Už je tu tak hlu­bo­ko, že má­lo­kdo po­tře­bu­je pád­né ar­gu­men­ty pro je­ho uzná­ní, čímž ne­chci všech­no ob­ra­cet a po­pí­rat je­ho dů­le­ži­tost. A vrá­tím se tak ně­kdy do roku 1918, kdy si do­ve­du před­sta­vit eu­fo­rii ty­pu: my všich­ni, ja­kož­to čeští brat­ři, pro­ti so­bě ru­ku ne­vztáh­ne­me.

Vik­tor Ma­těj­ka

Trackback Tisk

Tags:

Kategorie: Dějepis

Umístění: Blogs Olivová